Druha planeta smrti - Harrison Harry. Страница 38

Bylo jich však příliš mnoho, obklopovali ho ze všech stran. Odstrčil dva stranou, pak se otočil, aby čelil těm, co byli za ním. Tam stál jejich vůdce, již v pokročilém věku, s hněvem v očích… a s dlouhým mečem v ruce…

„Zhyň, démone! Zhyň, ty zhoubo!” zaječel a provedl výpad. Dlouhá, chladivá čepel zasáhla Jasona kousek nad opaskem, s pronikavou bolestí mu vnikla do těla, znehybnila ho a vynořila se mu ze zad.

16

Bolest to byla značná, ale nikoli nesnesitelná. Nesnesitelné však bylo pomyšlení, že se blíží neodvratná smrt. Ten stařec ho zabil. Už je po všem. Téměř bez zášti pozvedl Jason štít a vrazil jím do útočníka, který pozpátku odvrávoral. Meč však zůstal, kde skončil — tenká lesknoucí se smrt, která pronikla jeho tělem.

„Nechej toho,” řekl chraptivě Jason Ijale, která s výrazem hrůzy v očích zvedla spoutané ruce a vytahovala mu meč z těla. Bitva již skončila a Jason přes závoj bolesti rozostřující zrak viděl, že před ním stojí Hertug, v jehož výrazu se rovněž odráželo očekávání, že Jason brzy zemře.

„Hadry,” vypravil ze sebe Jason tak zřetelně, jak jen mohl. „Nachystej je, abys je mohl přitisknout k ranám, až meč vytáhneš.”

Silné ruce vojáků ho držely ve vzpřímené poloze a útržky z oděvu byly připraveny. A před ním stál Hertug. Pak Jason pouze přikývl a zavřel oči. Znovu ho zaplavila bolest a poklesl. Položili ho na koberec — šaty mu už předem roztrhli — a ke krvácející ráně v zádech přitiskli připravené obvazy.

Když ztrácel vědomí, zaplavil ho příjemný pocit, že se zbaví utrpení, a divil se sám sobě, proč si připouští starosti. Proč bolest prodlužovat? Nemůže než zemřít — zde, světelné roky daleko od antiseptik a antibiotik a se zhoubnou infekcí ve střevech. Nemůže než zemřít…

K vědomí se znovu probral jen jednou, aby na vlastní oči spatřil, jak u něho klečí Ijale a jehlou a nití mu sešívá ránu na břiše. Světlo se opět vytratilo, a když znovu otevřel oči, ležel ve své ložnici a do očí mu proudila záplava světla vnikající dovnitř rozbitým oknem. Pak překryl světlo nějaký stín — a někdo mu smočil a zchladil nejdříve čelo a tváře a poté rty. To ho přimělo si uvědomit, jak má vyschlé hrdlo a jak je bolest intenzívní.

„Vodu…,” vyrazil ze sebe chraptivě a byl překvapen, jak jeho hlas slabě zní.

„Řekli mi, že bys neměl pít — s tou ránou,” řekla Ijale přes sevřené rty a ukázala mu na břicho.

„Myslím, že na tom nezáleží… a tak, nebo jinak,” opáčil. Vědomí blížící se smrti působilo větší bolest než zranění. Vedle Ijale se objevil Hertug — vážný výraz v jeho obličeji byl zrcadlovým obrazem toho, jak se tvářila Ijale. Napřáhl ruku a podal Jasonovi balíček.

„Tohle sehnali sciuloj — kořeny bede, které otupují bolest tak, že ji vnímáš jen vzdáleně. Musíš si je vzít, ale bez přehánění. Když se bede užívá nadměrně, je to nebezpečné.”

To pro mě není, napadlo Jasona, když se nutil žvýkat suchý, dřevitý kořen. Likvidátor bolesti, narkotikum, návyková droga… já však mám moc málo času na to, abych si návyk vypěstoval.

Nech ta droga byla jakákoli, působila dokonale, a Jason pocítil vděčnost. Bolest zmizela jako zázrakem, stejně rychle zmizel pocit žízně, a přesto že lehká závra zůstala, po vyčerpanosti nezbylo ani stopy. „Jak dopadla bitva?” zeptal se Hertuga, který stál se zkříženými pažemi a nevražil na osud.

„Zvítězili jsme. Ti z Trozelligoj, co přežili, jsou našimi otroky — jejich klan už neexistuje. Někteří vojáci uprchli, ale na těch nezáleží. Jejich tvrz patří nám a rovněž tak nejtajnější haly, kde stavěli svoje stroje. Kdybys ty jejich stroje viděl…” Když si uvědomil, že je Jason neuvidí a že toho už vůbec moc neuvidí, znovu se zakabonil.

„Neklesej na mysli,” pronesl Jason. „Zvítězila nad jedním, zvítězí nad všemi. Neexistuje už žádná další smečka, která by byla tak silná, aby se ti momentálně mohla postavit. Jednej rychle, než se spojí. Nejdřív odrovnej ty, které jsou ti nejmíň přátelsky nakloněny. A pokud možno, nesnaž se vybít všechny jejich techniky — až jim dáš na frak, budeš potřebovat někoho, kdo by tě do jejich tajemství zasvětil. Jednej rychle a do zimy ti bude Appsala patřit.”

„Vystrojíme ti ten nejparádnější pohřeb, jaký kdy Appsala viděla,” neudržel se Hertug.

„O tom nepochybuji. Na výdajích šetřit nebudeš.”

„Uspořádáme slavnosti a modlitby, a tvoje pozůstatky proměníme v popel v elektrické obloukové peci na počest boha Elektro.”

„Z ničeho jiného bych neměl větší radost…”

„A pak tvůj popel převezeme do moře v čele velké pohřební flotily z mnoha lodí, z nichž každá bude silně vyzbrojena, abychom se na zpáteční cestě mohli pustit do Mastreguloj a dobýt jejich tvrz, když nebudou připraveni.”

„To je, Hertugu, ještě radostnější. Na chvíli jsem měl dojem, že se stáváš příliš sentimentální.”

Pak Jasonovu pozornost upoutal lomoz u dveří. Otočil zvolna hlavu a spatřil, jak skupina otroků táhne do místnosti silně izolované kabely. Další přinesli bedny s přístroji, a po nich dorazil vrchní dozorce otroků, který práskal bičem a popoháněl před sebou klopýtajícího Mikaha, spoutaného řetězy. Po několika kopancích se Mikah ocitl v rohu místnosti, kde klesl k zemi.

„Chtěl jsem toho zrádce zabít,” oznámil Hertug, „ale pak mě napadlo, jaké to pro tebe bude znamenat potěšení, když ho umučíš k smrti sám. Pookřeješ. Oblouková pec se brzy rozehřeje — můžeš ho smažit kousek po kousku a poslat ho před sebou jako obě bohu Elektro, která ti usnadní k němu cestu.”

„To je od tebe velice laskavé,” musel uznat Jason a prohlížel si zbitého Mikaha. „Připoutejte ho řetězy ke zdi a nechte nás o samotě, abych mohl vymyslet, jak nejdůvtipněji a nejhrozněji ho budu mučit.”

„Udělám, co žádáš. Ale musíš mi dovolit, abych vlastnímu obřadu byl přítomen. O vše nové v mučení mám vždy zájem.”

„O tom, Hertugu, nepochybuju.”

Odešli, a Jason zahlédl, jak se k Mikahovi krade Ijale s kuchyňským nožem v ruce.

„Nedělej to,” zarazil ji. „To nemá cenu, to nemá vůbec žádnou cenu.”

Poslušně odložila nůž a uchopila houbu, kterou otřela Jasonovi obličej. Mikah pozvedl hlav a upřel oči na Jasona. Obličej měl samý šrám, jedno oko oteklé a zavřené.

„Neprozradil bys mi,” zeptal se Jason, „co sis, sakra, myslel, že děláš, když jsi nás zradil a mě ses pokusil dostat do zajetí Trozelligoj?”

„Jelikož mě hodláš mučit, moje ústa zůstanou navždy zavřená.”

„Nedělej ze sebe většího idiota než obvykle. Nikdo tě mučit nebude. Jen si říkám, co ti asi vlezlo do hlavy tentokrát — co tě vlastně vedlo k tomu, že jsi provedl takovou uhozenost?”

„Učinil jsem to, co jsem považoval za nejlepší,” odpověděl Mikah a povytáhl se.

„Ty vždycky činíš, co považuješ za nejlepší — jenže přitom zpravidla uvažuješ blbě. Nezamlouvalo se ti, jak jsem s tebou zacházel?”

„V tom, co jsem učinil, nebylo nic osobního. Činil jsem tak pro dobro trpícího lidstva.”

„Řekl bych, že jsi to udělal proto, abys dostal odměnu a nové místo — a proto, že jsi měl na mě vztek,” popíchl ho Jason. Mikahovy slabostí znal.

„To tedy ne! Když už to chceš vědět… učinil jsem to proto, abych zabránil válce…”

„Co tím chceš, proboha, říct?”

Mikah se zamračil, navzdory oteklému oku vypadal jako soudce, který pouští hrůzu. Když ukázal prstem v žalujícím gestu na Jasona, zařinčely řetězy.

„Jednoho dne, v alkoholickém opojení, ses mi přiznal ke zločinu a hovořils o svých plánech, jak zatáhnout tyto nevinné lidi do krvavé války a zabíjení a jak na ně vložit břímě despotismu. Tehdy jsem pochopil, co musím udělat. Že ti v tom musím zabránit. Přemohl jsem se, neodvážil jsem se pronést jediné slovo, abych neprozradil, na co myslím, protože jsem věděl, jak ti v tom zabránit.

Kontaktoval mě jeden člověk zaměstnaný u Trozelligoj, klanu počestných pracujících a techniků, jak mě ujistil, a projevil přání, abys za dobrý plat přešel od Perssonoj k Trozelligoj. Tehdy jsem mu nedal odpověď, protože jakýkoli plán na naše osvobození by znamenal použití násilí a měl za následek ztráty na životech, a na to jsem nemohl ani pomyslet, i kdyby odmítnutí mělo znamenat, že mi řetězy zůstanou. Když jsem se pak dozvěděl o tvém krvežíznivém záměru, radil jsem se se svým svědomím a dospěl k závěru, že to udělat musím. Měli nás odtud odvést k Trozelligoj, kteří přislbili, že ti v nejmenším neublíží, i když bys zůstal v jejich zajetí. K válce by nedošlo.”