První planeta smrti - Harrison Harry. Страница 12

8

Ze dnů ve škole se staly týdny odříznutí od okolního světa. A Jason se stal téměř pyšný na to, jak se umí vypořádat se smrtí. V mateřské školce už poznal všechna zvířata a rostliny a postoupil do trenažéru, kde šelmy na něho podnikaly pomalé výpady. S nezáživnou pravidelností útočníky odstřeloval. Stále stejné denní vyučování ho začínalo rovněž nudit.

I když ho gravitace dosud srážela, jeho svaly dělaly vše možné, aby se přizpůsobily. Po denním vyučování už neklesal do postele ihned. Pouze noční můry se staly úděsnější. Konečně se s nimi svěřil Bruccovi, a ten mu namíchal elixír na spaní, který jejich intenzitu z větší části otupil. Tíživé sny nezmizely, ale Jason si je po probuzení uvědomoval jen nejasně.

Po čase, kdy Jason dokonale zvládl všechny ty důmyslné mechanismy, které zachraňují Pyrranům život, postoupil do velice realistického trenažéru, který téměř zcela odpovídal skutečným podmínkám. Rozdíly byly jen v důslednosti. Hmyzí jedy vyvolávaly otoky a bolest, nezabíjely však okamžitě. Zvířata způsobovala šrámy a trhala maso, ale přestala dřív, než utrhla končetinu. V tomto trenažéru nemohl člověk přijít o život, ale určitě se mohl podívat smrti do tváře.

Jason se procházel tou velkou, členitou džungli s pětiletými dětmi, na jejichž dětské krutosti bylo něco komického, ale ne z té veselé stránky. Ty děti se ve svých ubytovnách snad i smály, ale uvědomovaly si, že venku není pro smích místo. Pro ně bylo přežití spojeno se společenským uznáním a s nutností. V tomto směru představovali Pyrrané jednoduchou společnost, která znala jen černé a bílé. Aby člověk dokázal sobě a svému světu, že je platným členem společnosti, stačilo pouze zůstat naživu. To sice mělo pro přežití zásadní význam, ale osobnost jednotlivce to velice ubíjelo. Z dětí se stávali vyložení zabijáci, vždy připravení čelit smrti.

Některé z dětí se kvalifikovaly do vnějšího světa a jejich místo zaujaly jiné. Jason ty postupy určitou dobu jen sledoval, ale pak si uvědomil, že všechny děti z původní třídy, do které nastoupil, už odešly. Ještě téhož dne vyhledal šéfa aklimatizačního střediska.

„Brucco,” zeptal se, „jak dlouho mě hodláte tady v tom střeleckém ateliéru pro děti držet?”

„Nedržíme vás tady,” reagoval Brucco podrážděně jako obvykle. „Budete tady, dokud nebudete mít pro venek kvalifikaci.”

„Mám takový zvláštní dojem, že to se nestane nikdy. Teď už dokážu rozebrat a zase složit každý z těch vašich zatracených udělátorů třeba potmě. Kdybych musel, už teď bych mohl sepsat monografii Úplná flóra a fauna planety Pyrrus a jak je likvidovat. Nevedu si možná tak dobře jako moji šestiletí spolužáci, ale mám takové tušení, že to, jak si vedu teď, se už nikdy nezlepší. Je to tak?”

Brucco se snažil, jak jen mohl, aby odpověděl vyhýbavě, ale nepodařilo se mu to. „Myslím… tedy… vy víte, že jste se tady nenarodil a…”

„Ale, ale,” přerušil ho Jason škodolibě. „Takový charakterní, opravdový Pyrran jako vy by se neměl snažit lhát někomu ze slabších národů, které se na něco takového specializují. To se rozumí, že se s gravitací úplně nevypořádám a že ani nepřekonám další vrozené nedostatky. To připouštím. O to teď ale nejde. Otázka zní: Zlepším se ještě, když budu dál trénovat, nebo jsem již dosáhl vrcholu svých možností?”

Brucco se potil. „V průběhu času dojde samozřejmě ke zlepšení…”

„Jste jako úhoř!” pohrozil mu Jason prstem. „Tak ano nebo ne? Zlepším se ještě, když budu ještě trénovat?”

„Ne,” uznal Brucco a nepřestal se tvářit ztrápeně. Jason ho přečetl jako pokerový list.

„A teď se nad tím zamysleme. Nezlepším se a držíte mě tady. To není náhoda. Dostal jste tedy příkaz, abyste mě tady držel. A z toho, co jsem na této planetě viděl, i když připouštím, že toho bylo moc málo, řekl bych, že to byl Kerk, kdo vám přikázal, abyste mě tady držel. Je to tak?”

„Udělal to jenom ve vašem zájmu,” potvrdil Brucco. „Chce, abyste zůstal naživu.”

„Pravda se ukázala,” uspokojil se Jason. „Tak už toho nechejme. Nepřišel jsem na Pyrrus, abych s vašimi potomky střílel roboty. Teď mi laskavě ukažte dveře na ulici. Nebo tomu předchází absolventský ceremoniál? Projevy, předávání školních odznaků, meče nad hlavou…”

„Nic takového,” utrhl se Brucco. „Nechápu, jak dospělý člověk může pořád vykládat takové nesmysly. Samozřejmě že se nic takového nedělá. Pouze jakási závěrečná zkouška z přežití v poloskutečné komoře, což je vyčleněný prostor, který je spojením s vnějším světem — je vlastně jeho součástí až na to, že jsou z něho eliminovány nejkrutější formy života. I když některé z nich se tam občas přece jenom dostanou.”

„Kdy na ni půjdu?” vypálil Jason.

„Zítra ráno. Napřed se v noci pořádně vyspěte. Budete to potřebovat.” Maturita se však neobešla bez oficiálního pomocníka. Když přišel Jason ráno do kanceláře, Brucco mu poslal po stole těžký zásobník.

„To jsou ostré náboje,” řekl. „Určitě je budete potřebovat. Pak už budete mít pistoli vždycky nabitou.”

Vystoupili k masivnímu vzduchovému uzávěru, jedinému zamknutému vchodu, který Jason ve středisku viděl. Než jej Brucco odemkl a prudkým pohybem uvolnil závoru, přikulhal k nim vážně se tvářící osmiletý chlapec s ovázanou nohou.

„Toto je Grif,” představil ho Brucco. „Od této chvíle bude s vámi, a půjdete kamkoli.”

„Můj osobní strážce?” zeptal se Jason a sklopil pohled na podsaditého chlapce, který mu sahal sotva po pas.

„Můžete mu tak říkat.” Brucco rozhodil dveře. „Grif se popral s pilozobcem, takže zatím nemůže dělat žádnou pořádnou práci. Vy sám jste přiznal, že se Pyrranovi nikdy nevyrovnáte, a proto musíte být rád, že se vám dostane trocha ochrany.”

„Od vás člověk slyší jenom laskavosti, Brucco,” pronesl Jason. Ohnul se a potřásl si s chlapcem rukou. I osmiletý Pyrran má stisk, který drtí kosti.

Oba pak vstoupili do uzávěru, a Brucco za nimi přibouchl vnitřní dveře. Jakmile byly vnitřní dveře neprodyšně zavřeny, automaticky se otevřely vnější dveře. Ještě než se rozevřely zcela, ozvala se dvakrát Grifova pistole. Pak vkročili na půdu planety Pyrrus přes kouřící tělo jednoho z jejích zvířat. Velmi příznačné, pomyslel si Jason. Navíc ho trápilo nejen to, že ho nenapadlo, aby dával pozor, zda něco vniká do uzávěru, ale rovněž to, že ze spálených zbytků nedokáže říct, co to bylo za zvíře. Obezřetně se rozhlédl, doufal, že příště vystřelí první.

Byla to lichá naděje. Těch pár šelem, které jim zkřížily cestu, uviděl vždycky dřív Grif. Tak uplynula hodina a Jason byl tak podrážděn, že výstřelem zničil zlověstně vypadající trnovník. Doufal, že Grif tomu nebude věnovat bližší pozornost. Jenže ten samozřejmě věnoval.

„Ten strom byl dost daleko. Není rozumné plýtvat cenným střelivem na rostliny,” poznamenal Grif.

Během toho dne se nic vážnějšího nepřihodilo, a Jason nakonec pocioval nudu, i když ho časté bouřlivé přeháňky promáčely na kůži. Pokud měl Grif konverzační schopnost, nedal ji najevo. Všechny Jasonovy pokusy o navázání konverzace selhaly. Následující den proběhl úplně stejně. Třetího dne se objevil Brucco a pozorně si Jasona prohlédl od hlavy k patě.

„Nerad to říkám, ale mám za to, že jste už tak připraven odtud odejít, jak kdy vůbec budete. Vyměňujte nosní protivirový filtr každý den. Neustále kontrolujte, zda nemáte v botech a v kovovém obleku díry. Medikit se doplňuje jednou týdně.”

„A utírejte si nos a noste vysoké boty. Ještě něco?” zeptal se Jason.

Brucco hodlal něco pronést, ale pak si to rozmyslel. „Nic, co byste už dobře nevěděl sám. Buďte ostražitý. A… hodně štěstí.” Slova doprovodil drtícím stiskem ruky, zcela nečekaným. Když se Jasonovi vrátil do ruky cit, vyšel s Grifem velkým vchodovým uzávěrem ven.