První planeta smrti - Harrison Harry. Страница 20

14

Celý skličující den Jason proležel na lůžku, počítal nýty a nutil se přivyknout myšlence, že prohrál. Kerkův příkaz, aby neopouštěl izolaci, mu zcela svazoval ruce. Měl pocit, že odpověď je na dosah ruky — ale že na ni nikdy nedosáhne.

Poraženecký pocit mu však vydržel jen ten jediný den. Kerk se ve svém postoji řídil pouze emocemi, v nichž nebylo nic logického. Taková však byla skutečnost a tu musel vzít Jason na vědomí. Pro něho samotného představovalo emocionální jednání něco, čemu se už dávno odnaučil věřit. S Kerkem nesouhlasil ani v nejmenším — a to znamenalo, že k vyřešení svého problému musí využít zbývajících deset dní. Ten problém musí vyřešit, i kdyby to znamenalo Kerka neposlechnout.

Uchopil poznámkovou desku s novou vervou. První zdroje informací již využil, ale musí existovat další. Kousal do popisovače a usilovně přemýšlel, když pomalu sestavoval seznam dalších možností. Zapsal každý nápad, i ten nejbláznivější. Až desku popsal, smazal málo nadějné a nemožné nápady — jako například prostudovat historické záznamy na jiných planetách. Ten problém se týkal planety Pyrrus a musel být vyřešen na ní — nebo vůbec ne.

Seznam se tak zúžil na dvě možnosti. Buď staré záznamy, poznámky nebo deníky, které snad zůstaly u některých Pyrranů, nebo slovní svědectví o minulosti předávaná ústně z generace na generaci. První možnost mu připadala pravděpodobnější a okamžitě podle ní začal jednat. Pečlivě zkontroloval mediku a pistoli a pak se vydal navštívit Brucca.

„Co je nového a smrtelně nebezpečného ve světě od doby, kdy jsem ho opustil?” zeptal se.

Brucco mu věnoval neuctivý pohled. „Ven nesmíš, Kerk to zakázal.”

„Nařídil ti, abys dohlížel, jestli poslouchám?” Jason to řekl tiše a nevzrušeně.

Brucco se škrábal na bradě a mračil, když přemýšlel. Nakonec jen pokrčil rameny. „Ne, nehlídám tě — o něco takového bych ani nestál. Pokud vím, tohle je mezi tebou a Kerkem a může to tak zůstat. Jdi si, kam chceš. A nech se někde klidně zabít, aby už jednou a provždy skončily patálie, které působíš.”

„Já tě mám taky rád,” řekl Jason. „Teď mi stručně pověz, co je ve zdejší přírodě nového.”

Jediný nový mutovaný druh, který původní osnovy výuky nezahrnovaly, byla šedivá ještěrka plivající rychle účinkující nervový jed s neomylnou přesností. Smrt nastávala za několik sekund, pokud se jed dostal na nechráněnou kůži. Na ještěrky si člověk musel dávat velký pozor a zastřelit je dřív, než se dostaly na dosah své působnosti. Hodinu trénoval odstřelování ještěrek ve výcvikové komoře, než tuto fázi dokonale zvládl.

Z budov pro izolaci odešel ve vší tichostí a tak, že ho nikdo neviděl. Šouravým krokem šel podle mapy zaprášenými ulicemi k nejbližším kasárnám. Bylo horké, klidné odpoledne, rušené pouze vzdáleným hukotem a občasným výstřelem z pušky. Uvnitř kasáren z masivních zdí byl příjemný chládek, a Jason klesl na lavici a odpočíval, dokud na něm neuschl pot a srdce mu nepřestalo bláznivě bušit. Pak se odebral do nejbližší společenské místnosti a zahájil pátrání.

Skončil s ním však dřív, než doopravdy začal. Nikdo z Pyrranů památky na minulost neuchovával a každému připadala taková představa víc než jen směšná. Po dvacáté záporné odpovědi si Jason připustil, že v tomto směru utrpěl porážku. Setkat se s Pyrranem, který by měl staré dokumenty, bylo stejně nepravděpodobné jako najít ve vojenské plné polní svazek dopisů od dědečka.

Zbývala tedy poslední možnost — dochovaná historie z vyprávění. Znovu se dotazoval, ale se stejně neúspěšným výsledkem. Pyrrany přestalo jeho vyptávání bavit a začali být podráždění. Zanechal vyptávání, dokud měl žebra celá. Služba mu přinesla jídlo, které chutnalo jako směs pasty z plastické hmoty s buničinou. Jídlo spolykal, pak seděl zamyšleně nad prázdným táckem a jen se sebezapřením si přiznal, že dospěl do další slepé uličky. Od koho by se měl dočkat odpovědi? Všichni, s nimiž hovořil, byli moc mladí a neměli na vyprávění historek náladu ani trpělivost. Povídáním se baví staří lidé — a na Pyrru žádní staří nebyli.

Jedinou výjimkou, o níž věděl, byl knihovník Poli. Zde byla určitá šance. Člověk, který pracoval se záznamy a knihami, by snad mohl mít o některé starší písemnosti zájem. Šance skutečně nepatrná, ale taková, kterou musí využít.

Cestou do knihovny málem přišel o život. Prudký d隝 znesnadňoval chůzi a v pološeru nebylo dost dobře vidět, co se blíží. Proto se k němu dostal chňapač tak blízko, že mu odtrhl kus masa, dřív než ho zlikvidoval. Z antitoxinu dostal závratě a než se mu podařilo zranění ovázat, ztratil trochu krve. Do knihovny dorazil vyčerpán a rozzloben.

Poli se šoural ve vnitřnostech jednoho z katalogových strojů. Nepřestal, dokud mu Jason nepoklepal na rameno. Pak si zapnul sluchadlo a nehnutě stál, zmrzačený a ohnutý, a čekal, co Jason řekne.

„Nemáte nějaké staré články nebo dopisy, které jste si schoval pro sebe?”

Zavrtění hlavou, ne.

„A co takhle nějaké vyprávění — víte, o velkých událostech, které se odehrály v minulosti, které jste třeba od někoho slyšel, když jste byl mladý?” Ne.

Žádný výsledek. Na všechny otázky odpovídal Poli záporným zakroucením hlavy, ale zanedlouho začal projevovat podráždění a ukázal na nedokončenou práci.

„Ano, vím, že máte práci,” řekl Jason. „Ale to, nač se ptám, je důležité.” Poli potřásl hlavou v hněvivém ne a pohnul rukou, aby vypnul sluchadlo. Jason se usilovně snažil přijít na otázku, která by snad přinesla nadějnější odpověď. Hlavou mu vířilo něco neurčitého, nějaké slovo, které slyšel a zapamatoval, aby se na ně zeptal později. Nějaké slovo, které vyslovil Kerk…

„To je to!” Už ho měl — přímo na jazyku. „Jen vteřinku, Poli, jen ještě jednu otázku. Co je to hraboš? Viděl jste někdy nějakého nebo víte, co dělá, nebo kde je ho možné najít?”

Další slova mu ual Poli, který se prudce otočil a švihl hřbetem své zdravé paže Jasonovi do obličeje. Byl sice starý a zmrzačený, ale jeho úder poslal Jasona skluzem přes celou místnost a málem mu přerazil čelist. Jako přes závoj Jason viděl, jak k němu Poli přiskakuje a vydává svým rozbitým hrdlem silné bublavé zvuky a to, co mu zůstalo z obličeje, jak stahuje vztek.

Na diplomacii nebyl čas. Pohybem tak rychlým, jakého jen byl schopen, což při silné gravitaci představovalo šourání a pleskání nohama, zamířil Jason k utěsněným dveřím. V pěstním zápase se nemohl žádnému Pyrranovi rovnat, mladému a malému či starému a zmrzačenému. Dveře se hlučně rozletěly, když jimi prošel, a zavřely se Polimu před nosem.

Venku se zatím z deště stal sníh a Jason se unaveně brodil blátem z rozbředlého sněhu, třel si bolavou čelist a přemítal o jediném faktu, který měl k dispozici. Hraboš, to byl klíč — ale k čemu? A na koho by se měl obrátit, aby získal další informace? Tím pravým člověkem byl Kerk, ale to bývávalo. Takže jako možný zdroj informací zbývala jedině Meta. Chtěl se za ní okamžitě vypravit, ale náhle si uvědomil, jak je vyčerpán. Musel vyvinout veškerou sílu, aby se dopotácel zpět do výcvikových budov.

Ráno se najedl a časně odešel. Spěchat bylo nad jeho síly, a nadával, když vlekl dvojnásobek své váhy do přidělovacího střediska. Meta měla noční službu na valu a co nevidět by se měla do svého pokoje vrátit. Došoural se tam, a když přišla, povaloval se v jejím pelechu.

„Vypadni!” přivítala ho úsečně. „Nebo tě mám vyhodit?”

„Jen klid,” řekl prosebně a posadil se. „Jen si tady hovím, než přijdeš. Chci se tě zeptat jen na jednu věc, a když mi odpovíš, vypadnu a přestanu tě obtěžovat.”

„Na jakou?” zeptala se a netrpělivě podupávala nohou. V jejím hlase však zazněla i zvědavost. Jason pečlivě zvažoval slova, než promluvil.

„Teď se vynasnaž na mě nestřílet. Vím, že jsem ukecaný cizák a že jsi ode mne slyšela už hodně strašností, aniž jsi na mě vystřelila. Teď se zeptám na další strašnost. Buď tak hodná a dokaž ostatním lidem v galaxii svou nadřazenost tím, že zkrotíš svůj temperament a nenaděláš ze mě hromádku atomů.”