První planeta smrti - Harrison Harry. Страница 25

„To dává smysl,” zabručel uznale Rhes a bouchl pěstí na postel. „Je to taková pokřivená logika, jaké se člověk od kšeftařů může nadát. Využívají nás, abychom je živili, na oplátku nám poskytují skutečně minimum a současně nám zabraňují dostat se k poznatkům, které by nás dostaly z dnešní existence, kdy žijeme z ruky do úst. A co horšího, mnohem horšího, izolují nás od hvězd a od zbytku lidstva.” V obličeji měl tolik nenávisti, že Jason mimoděk ustoupil.

„Myslíš, Jasone, že jsme divoši? Jednáme a vypadáme jako zvířata, protože musíme bojovat o existenci na zvířecí úrovni. O hvězdách však víme. Tam v té skříni, pod ochranou kovu, je více než třicet knih, vše, co máme. Většinou je to fikce s trochou historie a vědy. Stačí však udržovat při životě příběhy o zdejším osídlení a ostatním vnějším světě. Vídáme, jak v městě přistávají lodě, a víme, že tam nahoře jsou světy, o nichž můžeme jenom snít, ale nikdy spatřit. Nediv se, že ty bestie, které si říkají lidé, nenávidíme a že bychom je zničili, kdykoli by to bylo možné. V přístupu ke zbraním nám brání oprávněně — tak jistě, jako že ráno vychází slunce, bychom je vyřídili do posledního člověka jen kdybychom mohli, a vzali si to všecko, k čemu nám brání se dostat.”

To bylo tvrdé odsouzení, ale v podstatě odpovídalo pravdě. Alespoň z hlediska nezúčastněného. Jason se nepokoušel rozhněvanému Rhesovi vysvětlovat, že město Pyrrus vypadá tak, jak je podle postoje jeho obyvatel jedině možné a logické.

„Jak ta bitva mezi vámi, jako separátními skupinami, začala?” zeptal se.

„Nevím,” přiznal Rhes. „Mnohokrát jsem o tom přemýšlel — o té době však neexistují žádné záznamy. Jistě víme jen to, že všichni pocházíme z kolonistů, kteří sem přiletěli současně. V určité době se rozdělili na dvě skupiny — nějak. Možná že vypukla válka, o jakých jsem četl v knížkách. Mám jistou teorii, i když ji nemohu dokázat, že k rozdělení došlo kvůli neshodám o poloze města.”

„Poloze? Nechápu.”

„Znáš přece ty kšeftaře a viděls, kde jejich město leží. Podařilo se jim ho postavit přímo v srdci nejdivočejšího místa na této planetě. Víš, že jim nezáleží na ničem živém kromě sebe samotných — jejich jedinou logikou je střílet a zabíjet. Neuvažovali, kde se má město postavit, a tak se jim ho podařilo situovat do nejhloupějšího možného místa. Jsem přesvědčen, že moji předkové pochopili, jaká je to pitomost, a pokusili se jim to vysvětlit. To by byl dostatečný důvod k válce, ne?”

„Mohl by být,” připustil Jason, „pokud se to tak skutečně odehrálo. Jenže já si myslím, že se na ten problém díváš obráceně. Jde o válku mezi pyrranskými přirozenými formami života a lidmi; obě strany bojují, aby se vzájemně zlikvidovaly. Místní formy života se neustále mění, hledají nové podoby, takové, které by vetřelce definitivně zničily.”

„Tvoje teorie je ještě šílenější než moje,” usoudil Rhes. „Tak tomu ale vůbec není. Připouštím, že život na této planetě není nijak jednoduchý — pokud je pravda to, co jsem se dočetl v knížkách o jiných světech — ale nemění se. Musíš mít rychlé nohy a dávat pozor na všecko, co je větší než ty, ale přežiješ. Ono ostatně na důvodu nezáleží. Ti kšeftaři si vždycky o problémy koledovali a já jsem moc rád, když vidím, že jich mají dost.”

Jason se nesnažil svůj názor prosazovat. Úsilí donutit Rhese., aby změnil svůj zásadní postoj, za to nestálo — ani kdyby měl naději uspět. O smrtelně nebezpečných mutacích se mu nepodařilo přesvědčit nikoho v městě, i když tam byly všechny skutečnosti jako na dlani. Přesto však mu Rhes mohl poskytnout informace.

„Řekl bych, že není důležité, kdo válku začal,” prohlásil kvůli Rhesovi, ale ve skutečnosti si nic takového nemyslel. „Musí však uznat, že lidé z města vedou se všemi místními životními formami neustálý boj. Na druhé straně se tvoji lidé dokázali spřátelit nejméně se dvěma druhy, které jsem viděl. Mohl bys nějak vysvětlit, jak se jim to podařilo?”

„Naxa sem přijde co nevidět,” řekl Rhes a ukázal na dveře, „jen jak se postará o zvířata. Zeptej se jeho. Je to nejlepší hovorný, jakého máme.”

„Hovorný?” podivil se Jason. „Udělal jsem si o něm zcela opačnou představu. Moc toho nenamluvil a tomu, co říkal… no, tomu bylo občas těžké rozumět.”

„Nejde o tento druh hovoru,” pospíšil si Rhes. „Hovorní dohlížejí na zvířata. Cvičí psy a dorymy a ti lepší, jako je Naxa, to neustále zkoušejí s dalšími šelmami. Oblékají se primitivně — z nutnosti. Slyšel jsem je tvrdit, že zvířata nesnášejí chemikálie, kovy a vyčiněnou kůži, a proto se většinou oblékají do nevydělané usně. A tě nemýlí, že je tak špinavý, to s jeho inteligencí nemá co dělat.”

„Dorymové? Nejsou to ty jezdecké bestie — ta, na kterých jsme sem přijeli?”

Rhes přikývl. „Dorymové jsou víc než stádová zvířata, jsou ve skutečnosti od všeho trochu. Velcí samci tahají pluhy a jiné stroje, zatímco mladší jedinci se používají na maso. Jestli chceš vědět víc, zeptej se Naxy — najdeš ho ve stodole.”

„To bych rád udělal,” řekl Jason a povstal. „Jenže bez své pistole si připadám jako nahý…”

„Jen si ji klidně vezmi, je v té skříni u dveří. Ale dávej pozor, po čem tady budeš střílet.”

Naxa byl v zadní části stodoly, právě piloval dorymovi jeden z paznehtů velkých jako lopata. Ta scéna vypadala prazvláštně. Člověk oděný do srsti a obrovské zvíře — a na druhé straně pilník z berylia a mědi a elektroluminiscenční destičky osvětlující pracovní místo.

Když Jason vstoupil do stodoly, dorym roztáhl nozdry a odtáhl se. Naxa ho poplácal po krku a konejšivě k němu promlouval, dokud se zvíře neuklidnilo a nepřestalo podupávat — pak se již jen mírně chvělo.

Jasonovi projet mozkem neurčitý vzruch a svalem, už dlouho nenamáhaným, neurčité napětí. Znepokojující důvěrně známé vzrušení.

„Dobrý den,” pozdravil. Naxa jen něco zabručel a opět se věnoval sbrušování paznehtu. Jak se tak na něho Jason několik minut díval, pokoušel se v tom novém pocitu vyznat — ten se dráždivě dostavil, ale zmizel, když po něm sáhl, a unikl mu. A znamenal cokoli, zrodil se, když Naxa promluvil na doryma.

„Nemohl bys, Naxo, zavolat sem jednoho z těch psů? Rád bych se na nějakého podíval z větší blízkostí.”

Naxa hvízdl, aniž zvedl od práce hlav. Jason si byl jist, že to hvízdnutí nemohlo za zdi stodoly proniknout, avšak během minuty jeden z pyrranských psů vklouzl neslyšně dovnitř. Nyxa ho poškrábal na hlavě a prohodil k němu něco nesrozumitelného, zatímco pes se mu upřeně díval do očí.

Když se však Naxa začal opět věnovat dorymovi, pes se zneklidněně plížil po stodole s čenichem u země, pak rychle zamířil k otevřeným vratům. Jason ho zavolal zpátky.

Vlastně, chtěl ho zavolat zpátky, ale v poslední chvíli nevydal žádný zvuk. Nic neřekl. V náhlém popudu zavřel ústa — a zavolal na psa jen myšlenkou. Jen si pomyslel Pojď sem a nasměroval svůj myšlenkový signál ke zvířeti celou intenzitou, jakou vyvinoval, když manipuloval kostkou. Přitom si uvědomil, že už dlouho ani nepomyslel na to, aby vyzkoušel svoje paranormální duševní schopnosti.

Pes se zarazil a obrátil se k němu. Chvíli váhal a pohlížel na Naxu, pak se přiblížil k Jasonovi.

Pohled na psa z takové blízkostí zapadal do výjevu z hrůzostrašné noční můry. Neochlupené ochranné destičky, drobná, krví podlitá očka a nespočetné tesáky, z nichž odkapávaly sliny, vzbuzovaly všechno, jen důvěru ne. Avšak Jason nepochoval strach — mezi člověkem a zvířetem vznikl raport, pochopené spojení. Jason podvědomě vztáhl ruku a podrbal psa na hřbetě, kde — jak věděl — pes cítil svrbění.

„Nevěděl jsem, že jsi hovorný,” ozval se Naxa, zatímco se na oba díval. A v jeho hlase poprvé zazněl přátelský tón.

„Ani já to nevěděl,” přiznal Jason, „až do této chvíle.” Upíral pohled do očí zvířete před sebou, když přejížděl rukou po jeho hrbolatém, nevzhledném hřbetě, a začínalo mu svítat.

Hovorní museli mít dobře vyvinuté paranormální schopnosti, to bylo nyní zřejmé. Neexistují žádné rasové nebo druhové bariéry, když dva tvorové sdílejí emoce. Nejdříve empatie blokující nenávist nebo strach. Pak přímá komunikace. Hovorní snad byli těmi, kteří poprvé prolomili bariéru nenávisti na Pyrru a naučili se žít ve shodě s místními formami života. Za příklad si je mohli vzít další — a tak by se snad dalo vysvětlit, jak vznikla komunita takzvaných hrabošů.