První planeta smrti - Harrison Harry. Страница 31

„Pozor!” vykřikl Kerk a s hrůzou se vpil očima do obrazovky. Jeskyně se náhle po celé šířce zaplnila bledými zvířaty bez očí, která se vyvalila z malé boční chodby — vypadalo to, jako by se doslova vynořovala ze země. Jejich přední řady se rozplynuly v plamenech, ale dovnitř se hrnuly další zástupy. Ti, co se dívali v lodi na obrazovku, spatřili, jak se jeskyně bláznivě zakymácela, když muž se snímačem upadl. Pak čočky zastínila a překryla bledá těla.

„Sevřít formaci — plamenomety a plyn!” zaburácel Kerk do mikrofonu.

Po tom prvním útoku zůstala naživu necelá polovina výsadku. Ti, co přežili, za ochrany plamenometů odjistili plynové granáty. Před plynem, který brzy vyplnil část jeskyně, je chránil dobře utěsněný, kovem vyztužený převlek.

Mezi těly útočníků se prodral jeden z mužů a zvedl snímač. „Nechejte tam bomby a ustupte,” rozkázal Kerk. „Už jsme utrpěli dost ztrát.”

Důstojník zřejmě zahynul, protože se na obrazovce objevil někdo jiný. „Promiňte, pane,” řekl, „ale dokud vydrží plyn, postupovat bude stejně snadné jako se vracet. A už jsme se dostali moc daleko, než abychom se mohli stáhnout.”

„To je rozkaz!” zařval Kerk, ale muž z obrazovky zmizel a postup pokračoval.

Jason ucítil v prstech bolest z toho, jak je zarýval do opěrky sedadla — rozevřel je a masíroval. Na obrazovce jim stálou rychlostí plula vstříc černobílá jeskyně. Tak míjela minuta za minutou. A vždy, když zvířata znovu zaútočila, muži použili několik dalších plynových granátů.

„Vpředu něco je — vypadá to úplně jinak,” zakrákal chrčivý hlas do mikrofonu. Úzká jeskyně se zvolna rozšiřovala na obrovskou komoru, tak obrovskou, že strop a stěny mizely v nedohlednu.

„Co je to zač?” zeptal se Kerk. „Posvite hledáčkem doprava!”

Obraz na monitoru se rozostřil a nedalo se z něho na mnoho usoudit, protože ve výhledu překážely balvany. Detaily se rozplývaly, ale i tak bylo zřejmé, že se jedná o něco neobyčejného.

„Něco takového — to jsem ještě nikdy neviděl,” prohlásil muž nesoucí snímač. „Vypadá to na nějaké velké rostliny, nejmíň deset metrů vysoké — ale pohybují se. Ty větve, chapadla, nebo co to vlastně je, ukazují pořád na nás, a v hlavě mám takové strašné pocity…”

„Odstřel jednu, uvidíme, co se stane,” poručil Kerk.

Ozval se výstřel z pistole a ve stejném okamžiku se přes muže převalila zesílená vlna nenávisti a srazila je k zemi. Muži se svíjeli v mdlobách bolestí a nebyli schopni myslet, ani bojovat proti podzemním šelmám, které se na ně v novém útoku nahrnuly.

V lodi, vysoko nad tímto výjevem, ucítil Jason ve svém mozku otřes a napadlo ho, že je s podivem, jak něco takového mohli muži v jeskyni přežít. Otřes postihl i ostatní v řídící kabině.

Kerk bušil do rámu obrazovky a křičel na muže v jeskyni, kteří ho už neslyšeli.

„Stáhněte se, vrate se…”

Bylo příliš pozdě. Muži se pouze otřásali, jak se přes ně vítězná pyrranská zvířata valila a chňapala po kloubech jejich ochranných převleků. Pohnul se jen jediný muž — povstal a holýma rukama tloukl zvířata, aby je odehnal. Potácivě ušel v předklonu několik metrů po svíjející se mase pod sebou a pak s ohnutými rameny nadzvedl jiného muže. Ten byl sice mrtvý, ale na zádech měl dosud připoután tlumok. Zkrvavenými prsty tápavě po tlumoku hmatal, ale pak oba muže smetla k zemi smrtelná vlna.

„To byla bomba!” vykřikl Kerk na Metu. „Jestli nepozměnil načasování, máme ještě deset sekund k dobru. Vypadnem odtud!”

Jason měl sotva čas klesnout na antiakcelerační lehátko, než zahřměly trysky. Opřela se do něho síla, která stále narůstala. V očích se mu zatmělo, ale vědomí neztratil. Podél trupu lodě sténal vzduch, a když nechali atmosféru za sebou, ten zvuk ustal.

Právě když Meta vypnula tah motorů, z obrazovek zazářil pronikavý příval bílého světla, avšak vzápětí obrazovky potemněly, protože se přijímače na trupu lodě spálily. Meta přesunula do funkční polohy filtry, pak stiskla tlačítko, kterým se otočením nahradily spálené přijímače za nové.

Hluboko pod nimi v rozbouřeném moři stoupal mrak tvaru houby a vyplňoval prostor, kde se ještě před několika sekundami nacházel ostrov. Všichni tři se na něj dívali, beze slova a bez pohnutí. První se vzpamatoval Kerk.

„Namiř to domů, Meto, a zavolej řídicí středisko. Pětadvacet mrtvých, ale svůj úkol provedli. Odrovnali ty bestie, nebo co to bylo, a ukončili válku. Nedovedu si představit nic lepšího, kvůli čemu by měl člověk umřít.”

Meta navedla loď na oběžnou dráhu, pak zavolala řídicí středisko.

„Je problém dostat spojení,” postěžovala si. „Signál pro automatické navádění na přistání chytnu, ale na volání nikdo neodpovídá.”

Na obrazovce, před chvíli prázdné, se objevil nějaký muž. Obličej měl plný kapiček potu, v očích uštvaný výraz. „Kerku,” ozval se jeho hlas, „jsi to ty? Ihned sem s lodí přilete. Potřebujem její palebnou sílu na ochranném valu. Před minutou se tady rozpoutala veškerá živá energie, začal generální útok ze všech stran, nejhorší, jaký jsem kdy zažil.”

„Co to povídáš?” zajíkl se Kerk, nemohl uvěřit svým uším. „Válka skončila. Vyhodili jsme je do vzduchu, zcela zničili jejich velitelství.”

„Válka zuří, jak nikdy předtím nezuřila!” utrhl se jeho protějšek. „Nevím, co jste udělali, ale tady se rozpoutalo peklo. Teď přestaň povídat a dotáhni sem loď!”

Kerk se zvolna otočil k Jasonovi, obličej se mu stáhl syrovou zvířecí divokostí.

„Ty! Tys to způsobil! Měl jsem tě zabít, hned jak jsem tě poprvé uviděl. Chtěl jsem, a teď vím, že jsem měl. Od chvíle, kdy jsi sem přišel, jsi jako mor, rozséváš kolem sebe jenom smrt. Věděl jsem, že nemáš pravdu, ale nechal jsem se tvými falešnými slovy přesvědčit. A podívej, co se stalo. Nejdříve jsi zabil Welfa. Pak ty muže v jeskyni. A teď ten útok na ochranný val — všechny, co na něm zahynou, zabiješ ty!”

Pomalu, krok za krokem se Kerk přibližoval Jasonovi, obličej měl stažený nenávistí. Jason ustupoval pozpátku, až již neměl kam, když se rameny dotkl rámu mapy. Kerk vymrštil ruku, nikoli v boxerském výpadu, ale v úderu plochou dlaní. I když se Jason ve směru úderu stočil, Kerkova ruka ho drtivě zasáhla a srazila tak, že se roztáhl na podlaze. Rukou se opíral o rám s mapou, prsty měl nedaleko zaslepených trubek, které sloužily k podpírání sklopných opěrek.

Jason uchopil jednu z těch těžkých trubek oběma rukama a vytrhl ji. Celou svou silou s ní švihl a zasáhl Kerka do obličeje. Trubka prorazila Kerkovi pokožku na obličeji, na tváři a čele, a z ran vytryskla krev. To však Kerka nijak nezpomalilo, ani nezadrželo. V jeho úsměvu nebyla po slitování ani stopa, když se sklonil a tahem postavil Jasona na nohy.

„Braň se,” sykl, „o to budu mít větší potěšení, až tě zabiju.” Napřáhl k úderu svou žulovou pěst, která byla schopná urazit Jasonovi hlavu z ramenou.

„Jen do toho,” vybídl ho Jason a přestal bojovat. „Zabij mě. To pro tebe není problém. Jen tomu neříkej spravedlnost. Welf zahynul, aby mi zachránil život. Ale lidé na ostrově zahynuli kvůli tvé hlouposti. Já chtěl mír, ty válku. Tak ji máš. Zabij mě, abys ulevil svému svědomí, protože pravda je něco, čemu se nedokážeš podívat do tváře.”

Se vzteklým výkřikem švihl Kerk pěstí jako beranidlem.

V té chvíli uchopila jeho paži oběma rukama Meta a vychýlila směr úderu dřív, než mohla pěst dopadnout. Všichni tři upadli, Jasona přitom ti dva málem rozmáčkli.

„Nedělej to!” vykřikla pronikavě Meta. „Jason nechtěl, aby ti chlapi tam dolů lezli. To byl tvůj nápad. Kvůli tomu ho nemůžeš zabít!”

Avšak Kerk, zmítaný zuřivostí, neslyšel. Obrátil svou pozornost k Metě, strhával ji ze sebe. Meta byla žena a ve srovnání s jeho mohutnými svaly měla jen malou sílu, ale byla to Pyrranka a dokázala, čeho by žádný člověk z jiné planety schopen nebyl. Na chvíli Kerka zpomalila, zadržela prudkost jeho útoku, než se Kerkovi podařilo její ruce odtrhnout a odhodit ji stranou. Netrvalo mu to sice dlouho, ale Jasonovi ten okamžik stačil k tomu, aby se dostal ke dveřím.