Třetí planeta smrti - Harrison Harry. Страница 42

„Zvítězils,“ opáčil Jason. „Proč mi to děláš?“

„Už nám nic nepředstírej,“ odpověděl Temuchin a obrátil se k němu, hněv vystřídal mrazivý klid. „Tys věděl, co se stane.“

„Věděl jsem, že zvítězí — a tys zvítězil. Před tebou se sklonily armády a lidé uprchli. Tvoje hordy obsadily zemi a tví náčelníci vládnou v každém městě. Ty pak vládneš tady v Eolasairu jako pán celého světa.“

„Nehraj si se mnou, démone. Věděl jsem, že se to stane. Jenom jsem nemyslel, že tak rychle. Měls mi dát víc času.“

„Proč?“ zeptal se Jason a namáhavě se vztyčil na nohy. Teď, když si Temuchin uvědomil pravdu, nemělo smysl nic utajovat. „Řekls, že tím, že přijmeš, vše ztratíš.“

„To jsem řekl. Ovšem.“ Temuchin se protáhl a nepřítomně vyhlédl z okna. „Jenomže jsem si neuvědomil, kolik to vše bude. Byl jsem blázen. Myslel jsem, že je v sázce jen můj život. Neuvědomil jsem si, že je v sázce i život mého lidu. Otočil se k Jasonovi. „Vra jim ho. Vezmi si mě, ale jim dovol, aby se vrátili.“

„To nemůžu.“

„Ty nechceš!“ vykřikl Temuchin, vrhl se na Jasona, popadl ho za krk a třásl jím jako s kozí kůží. „Změň to — poroučím ti to.“ Uvolnil nepatrně sevření, takže Jason se mohl nadechnout a promluvit.

„Nemůžu — a neudělal bych to, i kdybych mohl. Prohráls, protože jsi zvítězil, a právě to jsem chtěl. Život, tak jak jsi ho znal, skončil, a já na tom nic nechci měnit.“

„Věděls to celou dobu,“ řekl Temuchin mírně a uvolnil své sevření. „Takový byl můj osud a tys ho znal. A dopustils, aby se naplnil. Proč?“

„Z mnoha důvodů.“

„Řekni mi aspoň jeden.“

„Lidstvo se dobře obejde bez tvého způsobu života. V našich dějinách jsme měli dost zabíjení a krveprolévání. Prožij svůj život, Temuchine, a zemři v pokoji. Jsi poslední svého druhu.“

„To je jediný důvod?“

„Jsou ještě další. Chci, aby lidé z jiné planety vykopali doly na vašich pláních. Mohou tak učinit teď.“

„Prohrál jsem proto, že jsem zvítězil. Určitě pro něco takového existuje nějaké slovo.“

„Ano. Říká se tomu Pyrrhovo vítězství. Kéž bych mohl říct, že je mi tě líto, ale není tomu tak. Jsi jako tygr v kleci, Temuchine. Mohu obdivovat tvé svaly a temperament, a vím, že jsi býval pánem džungle. Ale teď jsem rád, že jsi v kleci.“ Aniž pohlédl ke dveřím, přiblížil se k nim o krátký krok.

„Neunikneš, démone,“ řekl Temuchin.

„Proč? Nemůžu ti už uškodit — ani pomoct.“

„A já tě zase nemůžu zabít. Nemůžu zabít démona, který je už mrtev. Ale lidské tělo, v němž chodíš, mohu dát mučit. A to udělám. Budou tě mučit tak dlouho, dokud budu žít. To je malá oplátka za všechno, co jsem ztratil — ale víc ti nemůžu nabídnout. Máme se na co těšit, démone…“

Víc Jason neslyšel, vyrazil ze dveří a se skloněnou hlavou utíkal tak rychle, jak mohl. Dva strážní na vzdáleném konci haly dusot jeho nohou zaslechli a otočili se a napřáhli kopí. Nezpomalil, ani se nepokusil jim vyhnout, ale v pádu na zem, s nohama napřed, proklouzl pod jejich kopími a prudce do nich vrazil. Strážní klesli k zemi, a na chvíli jeden z nich držel Jasona za paži. Ten sekl malíkovou hranou, zlomil zápěstí, které ho svíralo, a osvobodil se. Potácivě povstal a sbíhal po schodišti po osmi deseti schodech najednou a při každém skoku riskoval pád. Dorazil do přízemí a vyběhl nestřeženým předním vchodem do dvora.

„Chyte ho!“ křičel Temuchin seshora. „A přiveďte mi ho.“

Jason pádil k nejbližšímu východu ze dvora, ale změnil směr, když se východ zaplnil strážemi. Teď už byli ozbrojenci u každého východu. Zamířil ke zdi, vysoké a nahoře zdobené špičkami kopí. Musel se přes ně dostat. Když vyskočil a zachytil se hrany zdi, hlasité kroky se ozývaly těsně za ním. Dobře! Vytáhl se nahoru, aby přehodil přes zeď nohu, prolezl mezi špičkami kopí a spustil se na druhou stranu zdi.

Něčí ruce mu sevřely kotník, někdo ho strhával dolů. Kopl nohou a cítil, jak jeho bota zasáhla něčí obličej, ale nemohl se osvobodit. Pak ho další ruce uchopily za volnou nohu, a ještě další, a stáhly ho zpátky na dvůr.

„Přiveďte mi ho!“ zazněl Temuchinův hlas nad srocenými muži. „Přiveďte mi ho. Patří mně!“

22

Rhes čekal vedle kosmického člunu, až se Rváč snese z oblohy. Ten přistával při plném výkonu trysek a dvacetinásobném přetížení — Meta nechtěla ztrácet ani trochu času. Rhes se vydal po ztaveném, kouřícím písku, když se na lodi otevřel vstupní otvor.

„Rychle nám všechno pověz,“ přivítala ho Meta.

„Je toho dost málo. Temuchin zvítězil, jak jsme předpokládali, a jedním útokem dobýval jedno město po druhém. Nižanské armády mu nedokázaly vzdorovat. Uprchl jsem po poslední bitvě se všemi našimi, protože jsem nechtěl, aby se moje palce staly ozdobou na nějaké barbarské korouhvi. A tehdy jsem dostal vaši zprávu. Musíte mi říct, co se stalo na Pyrru.“

„Konec,“ řekl Kerk. „Město a všechno v něm je pryč.“

Rhes věděl, že na to nemůže nic říct. Chvilku mlčel, pak zachytil Metin pohled a pokračoval.

„Jason má — či měl — rádio, a brzy poté, co jsem se dostal ke kosmickému člunu, jsem zachytil od něho zprávu. Nemohl jsem mu odpovědět, a on svou zprávu už nikdy nedokončil. Neměl jsem zapnutý magnetofon, ale dobře si na jeho slova pamatuji. Řekl, že bychom mohli doly brzy otevřít, že jsme vyhráli. Že Pyrrané vyhráli, tak to přesně řekl. Chtěl ještě něco dodat, ale vysílání se náhle přerušilo. To muselo být tehdy, když si pro něho přišli. Později se mi o tom něco doneslo.“

„Co tím chceš říct?“ zeptala se Meta rychle.

„Temuchin si zvolil za hlavní město Eolasair, největší město v Ammhu. Drží tam Jasona v… v kleci, zavěšené před palácem. Nejdřív ho mučili, nyní ho chtějí vyhladovět k smrti.“

„Proč? Z jakého důvodu?“

„Nomádi věří, že démona v lidské podobě nelze zabít. Že normálním zbraním odolává. Ale když dostatečně dlouho hladoví, lidská maska opadne a odhalí se původní démonova podoba. Nevím, jestli Temuchin tomu nesmyslu věří, nebo ne, ale řídí se jím. Jason už visí v té kleci přes patnáct dní.“

„Musíme za ním,“ neudržela se Meta a vyskočila na nohy, „musíme ho vysvobodit.“

„Osvobodíme,“ slíbil Kerk. „Ale musíme to provést šikovně. Rhesi, můžeš nám sehnat šaty a moropy?“

„Jistě. Kolik jich budete potřebovat?“

„Nemůžeme použít násilí, ne proti vládci celé planety. Půjdeme jenom dva. Ty půjdeš proto, že znáš cestu. A já proto, abych zjistil, co se dá dělat.

„Já půjdu také,“ prohlásila Meta a Kerk kývl na souhlas. „Jdeme tedy my tři. A hned. Nevíme, jak dlouho může za takových podmínek vydržet naživu.“

„Dávají mu každý den šálek vody,“ dodal Rhes, vyhýbaje se Metiným očím. „Vezmi loď. Ukážu vám, kudy letět. Teď už na tom nezáleží, jestli se lidé ve městě dozví, že jsme z jiné planety.“

To bylo před polednem. Tím, že přivlekli moropy a naložili je do nákladního oddílu, ušetřili spoustu času. Město Eolasair stálo na řece mezi kopci poblíž lesa. Přistáli s lodí tak blízko, jak bylo možné, aniž je z města bylo vidět, a jakmile se moropové vzpamatovali, vydali se na cestu. Pozdě odpoledne dorazili do města, a Rhes hodil nějakému chlapci malou minci za to, že jim ukázal cestu k paláci. Rhes měl na sobě oděv obchodníka, Kerk si oblékl úplnou zbroj včetně zbraní. Meta, podle místního zvyku zahalená, svírala sedlo, když si razili cestu přeplněnými ulicemi.

Až před palácem bylo prázdno. Dvůr měl dlažbu z mramoru se zlatými žilkami, vyleštěnou a zářící. Střežila ho četa vojáků, jejichž nomádské vousaté obličeje neladily s ukořistěným brněním. Zbraně ale odpovídaly a byly zde stejně smrtící jako na náhorních pláních. Možná že ještě víc, protože teplé podnebí vojákům k dobré náladě nepřispívalo.

Mezi dvěma vysokými sloupy, lemujícími dvůr zboku, byl natažen řetěz a na něm, dobré dva metry nad zemí, zavěšena klec ze silných tyčí. Klec neměla dvířka, postavili ji kolem vězně.